Vyzkoušejte výhody našeho ubytování
Vyberte stránku
Blízko hlavního tahu Vídeň-Mikulov - Brno naleznete vodní dílo Nové Mlýny, nazývaného též Mušovská jezera. Na březích dvou lagun, oddělených od jezera jsou Vám k dispozici pláže, písčité i travnaté, pamatují tu i na vyznavače nudismu. Pro milovníky windsurfingu je tu ohromná vodní plocha, kterou můžete brázdit celý den.
Jestli máte touhu stoupnout na prkno poprvé, jsou tu připraveni instruktoři, kteří Vás do tajů tohoto krásného sportu rádi zasvětí. Pokud rádi lenošíte na vodě, pak si můžete půjčit šlapadlo nebo loďku. Pro náročné je tu i Yachtklub. Spokojené ratolesti hrající si na prosluněném písku nebo na břehu, to je obrázek krásného výletu k Mušovským jezerům. Pokud je omrzí koupání mohou se vyřádit na různých vodních atrakcích. Klidnější, ale i napínavé chvilky u vody prožijí i rybáři. Povolenku získáte v Pasohlávkách a možná Vy vytáhnete z vody ten vytoužený kapitální úlovek, o které zde není nouze.
Při budování nádrží se velká část území ocitla pod vodou. Z obce Mušov zůstal pouze ostrůvek ve Střední nádrži, na kterém do dnes nad hladinou ční kostel svatého Linharta. Obyvatelé obce se přestěhovali většinou do Pasohlávek. Dochovaly se také původní mušovské vinné sklepy. Střední nebo též Věstonická nádrž se jako důležité hnízdiště vodních ptáků stala v roce 1994 přírodní rezervací. Je to významná lokalita vodního ptactva a místem pro rozmnožování obojživelníků, mokřad zvaný Betlém. Pod ochranou UNESCO - Biosférická rezervace Pálava. Směrem k východu se rozkládá pruh lužních lesů v nivě řeky Jihlavy, která spolu se Svratkou vtéká do Střední nádrže. Z jihomoravské roviny se nečekaně zvedají pálavské vápencové vrcholy přímo nad Novomlýnskou nádrží. Množstvím vzácných stepních rostlin, živočichů, skalních útvarů a pozůstatků pevností musí nadchnout v každém ročním období své návštěvníky. Tak to je další návrh na krásný výlet do blízké oblasti nabízející nepřeberné zážitky ať už slunění a vodní sporty, nebo pěší tůru na vápencové vrcholky Pálavy.
Zájemci o turistiku mohou navštívit historicky zajímavé město Brno. Z Hevlína trvá cesta do Brna necelou hodinu. Brno největší město Moravy a její historické hlavní město (400 000 obyvatel.), při soutoku rek Svitavy a Svratky, na rozhraní Bobravské a Drahanské vrchoviny a Dyjsko-svrateckého úvalu je největší město popisované oblasti, nyní druhé největší město České republiky. Průmyslová, veletržní, kulturní metropole a významná dopravní křižovatka Moravy.
Středisko vysokých škol (Masarykova univerzita, Vysoké učení technické, Janáčkova akademie muzických umění), sídla vědeckých ústavu a kulturních institucí. V centru Brna Vás může upoutat dominanta - Petrov – katedrála sv. Petra a Pavla z let 1743 - 1746. Polední zvonění v 11 hodin připomíná do dnešních dnů lest zvoníka na Petrově, který jakoby nadpřirozeným vnuknutí zvonil o hodinu dříve a generál Tortenson prohlásil že odtáhne pokud Brno nepadne do poledne. Zde stojí za prohlídku rozhledna, nádherný pohled na celé Brno a blízké okolí. Po zhlédnutí rozhledny scházíte zahradními terasami až zpět k nádraží. Projdete po Masarykové ulici na Kapucínské náměstí (dříve Uhelný trh). Tomuto náměstí dominuje kapucínský kostel a v sousedství kapucínský klášter, postavený v roce 1648, s hrobkou kapucínů. Zde jsou ostatky řádových bratrů, je ale zajímavé, že jsou zde pochovaní i zasloužilí brněnští měštané, kteří tento řád za života podporovali. Dále jsou zde uloženy ostatky hraběte Trenka, který byl vězněm ve známých kasematech na hradě Špilberk. Z Kapucínského náměstí projdete na Zelný trh původně Horní trh. Zde je Reduta, nejstarší divadlo v Brně. V současné době je však v rekonstrukci. Kašna Parnas uprostřed náměstí z let 1690 - 1695 zobrazuje Herkula který poutá trojhlavého Cerbera, jsou to alegorické sochy Babylónie, Řecka a Persie, na vrcholu kašny stojí socha Evropy. Od Zelného trhu můžete projí ke staré radnici. A Pilgram vytvořil v letech 1510 -1511 pozdně gotický portál a dvorní přístavek. Portál má zakřivenou poslední z pěti věžiček. To připomíná „křivou spravedlnost“ konšelů, kteří mistru Pilgramovi za práci nezaplatili to co naslibovali. V průjezdu je zavěšen pověstmi opředený brněnský drak. Je to krokodýl, kterého dostal král Matyáš od tureckého poselstva a daroval ho městu. Za prohlédnutí stojí i náměstí Svobody dříve Dolní trh, kterému dominuje činžovní dům U čtyř mamlasů s obchodním přízemím a naproti je historicky zajímavý Kleinuv palác a Schwarzuv dům zvaný také dum pánu z Lipé. Z náměstí směrem dolů po ulici Poštovská odbočíte k Měnínské bráně, jediná dochovaná brána z pěti původních bran opevnění Brna. Projdete touto bránou do spodní části a přicházíte k Mahenovu divadlu, které se právě opravuje. Pokud vám to čas dovolí je možné navštívit zoologickou zahradu. Směr tramvaje Bystrc - zoologická zahrada.
Mezi ulicí Křížkovského a Hlinky je brněnské výstaviště. Původně stálé zemské výstaviště, jehož provoz byl zahájen v květnu 1928 jubilejní Výstavou soudobé kultury v Československu. Součástí areálu výstaviště se stal empírový zámeček, přestavěný a vybavený v roce 1924 A. Loosem. Před výstavištěm je sousoší Nový věk od V. Makovského.
Brněnské veletrhy a výstavy, a.s.
Výstaviště 1,
647 00 Brno
Telefon: 05 / 41 15 11 11
Fax: 05 / 41 15 30 70
e-mail: info@bvv.cz
Program výstav a akcí naleznere na stránkách www.bvv.cz
Tato výletní trasa Vás zavede do velmi starého městečka Valtice. Zde si můžete prohlédnout Valtický zámek. Pro dokreslení Vám přinášíme něco z pramenů historie tohoto městečka a samozřejmě i zámku.
Krajina kolem Valtic byla v dávných dobách majetkem zeměpanským a nikterak se nelišila svým rázem od pomezních krajů moravských. Pokryta byla většinou hustým lesem, v nížině protkaným četnými potůčky. V místech kde jsou nyní rybníky Nesyt, Hlohovecký a ostatní, byly močály. Obyvatelstva bylo tu poskrovnu, i když nablízku na svazích Pavlovských vrchů rozkládala se sídliště lidská. Valtice ležely poblíž krajiny, jíž od pradávna vedly obchodní cesty podél Moravy, Dyje a kudy táhla řada lidských sídlišť od Dunaje na Moravu a dále k severu. Hranice mezi Moravou a Rakousy byly dlouho velmi neurčité. Ještě ve století XI. nebyly ustáleny. To bylo příčinou častých půtek mezi oběma sousedy přes to, že území samo nemělo valnější ceny, jsouc jen těžko dostupné a překročitelné. Ovšem s postupující kolonizací hospodářská a strategická cena jeho stoupala. Valtice jsou osadou velmi starou. Ponejprv se připomínají v roce 1192, kdy tehdejší majetník, biskup pasovský Wolfker, s územím od Herrnbaumgartenu až po hranici moravskou vyměnil Wichardovi ze Seefeldu za panství jiné. Výměnu tuto pak schválil Jindřich VI. z rodiny Hohenštaufské jako majetník panství Babenberského, k němuž i Valtice tehdy patřily. V listině té z roku 1193 připomíná se už i valtický zámek. Z toho možno usuzovati, že Valtice byly založeny pravděpodobně už ve století XI., ne-li ještě dříve. Ležely na severním pomezí bývalé marky Východní. Původně byla krajina kolem Valtic věnována až po Břeclav hraběti Richvinovi, který však svému plánu nezůstal věren a proto mu byla zase vzata a připojena k území biskupa pasovského (1055 a 1056). Krátce nato byli sem posláni bavorští sedláci (úročníci¨), kteří zatlačivše původní slovanské obyvatelstvo z přilehlých pohraničních míst za moravskou hranici, Valtice založili a na ně jméno své původní bavorské osady (Feldsberg u Pasova) přenesli. - Bude věcí dalšího podrobného studia, nakolik jsou tato tvrzení správná. Jako místo dobře opevněné a zesílené pevnou tvrzí bývaly Valtice od dávných dob sídlem rodů šlechtických, jichž členové zastávali u dvora knížecího, později císařského, význačné úřady a měli tak na události rozhodující vliv. Valtice stávaly se městem důležitým a často vlivné osobnosti je navštěvovaly. Na příklad králové Rudolf II., Matyáš, Ferdinand II. i s manželkou (1625), Josef II. téměř každoročně, Leopold II. i s manželkou (l79O), František Josef I. (1876) i s kor. princem Rudolfem. Zejména později v XVII. st. Liechtenštejnové učinily z Valtic své oblíbené sídlo vyzdobivše je zámkem, parkem, okolí pak četnými skvělými letohrádky a pod., lákajícími četné hosty. Pro nás Čechy je také zajímavé to, že základ k pozdějšímu panství Liechtenštejnů na Moravě dal už v polovici 13.století krá lčeský Přemysl Ot. II., který aby si zajistil podporu šlechty rakouské, u níž měl rozhodující slovo rod Liechtenštejnský, daroval před r.1249 Jindřichovi I. z Liechtenštejna panství Mikulov (hrad s příslušenstvím) a dodatečně také část vsi Lednice za věrné služby. Jindřich hned do Mikulova přesídlil.
Velkostatek Valtice, který územně patříval k Dolním Rakousům, byl teprve v roce 1919 mírovou smlouvou zčásti přiřknut nově vytvořené Československé republice. Zbývající část velkostatku zůstala v Rakousku. Valtice mají původ v kolonizaci kdysi slovanského území po rozpadu Velké Moravy. V polovině 11. století zde vzniklo opevněné sídlo, chránící novou severní hranici Rakouska na řece Dyji. Na konci l1 století Valtice získal mocný rod Lichtenštejnů, který na Moravě zdomácněl již v polovině 13. století a postupně si na obou stranách hranice vytvořil souvislou pozemkovou držbu devíti panství. Ty daly základ bohatství a moci rodu. Jejich sídelním místem byl tehdy Mikulov. Nový rozmach majetkové a politické moci Lichtenštejnů pak zaznamenala zejména až druhá polovina 16. a počátek 17. století za života bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara z Lichtenštejna. Zejména prvně jmenovaného je možno považovat za nejvýznamnější osobnost rodu. Nejprve Karel a Maxmilián majetkově výhodnými sňatky získali dědictví starého a bohatého rodu Černohorských z Boskovic a později bezvýhradnou podporou Habsburků za povstání českých a moravských stavů tak, prvořadé postavení v zemi, které jim opět umožnilo další zisky, jak ze záměrného znehodnocování mince v zemi, tak také z výhodných koupí konfiskovaných statků odbojné šlechty. Lichtenštejni se za pomoc císaři Matyášovi stali knížaty a v 18. století pak suverénními vládci knížectví Lichtenštejn. Uvedené skutečnosti a také okolnost, že v 60. letech 16. století Lichtenštejni ztratili Mikulov, měly obrovský význam pro dějiny Valtic, které se tehdy staly sídlem rodu. Snaha po representaci, po vyrovnání se samotnému císařskému dvoru ve Vídni, Lichtenštejny vedla k horečné stavební činnosti. Proto v bezprostřední blízkosti tehdejší renesanční stavby vznikl v druhé čtvrtině 17. století manýristický zámek, projektovaný nejprve Giovannim Giacomou Tencallou a dokončený Ondřejem Ernou a jeho synem Janem Křtitelem. Stavebníkem byl uměnímilovný Karel Eusebius z Lichtenštejna, který studoval teoretické úvahy o umění a sám napsal spis o architektuře. Barokizaci zámku provedl architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu, který do Valtic přišel v roce 1690. Po něm zde působil další známý architekt Domenico Martinelli z Luccy, představitel římského baroka. Jeho plány se však realizovaly pouze z části. Další stavební etapa proběhla v druhém desetiletí 18. století, kdy architekt Anton Johann Ospel přestavěl objekty předzámčí, původně navržené také Fischerem z Erlachu. Pozdější stavební úpravy se již týkaly spíše detailů a na celkovou podobu areálu neměly větší vliv. Po roce 1945 byl zámek přechodně využit kulturní hodnotě i charakteru stavby nevyhovujícím způsobem. Zejména zdejší prostory byly využity jako skladiště Velkoobchodu s oděvním zbožím a krajského podniku Bazar. Teprve na konci 50. let bylo možno přistoupit k systematické postupné generální opravě zámku. Na začátku 60. let správní orgány rozhodly o jeho dnešní náplni. Památkové orgány přistoupily k systematické postupné generální opravě zámku. Interiéry 1. patra, které kdysi sloužily jako reprezentační a jako takové soutěžily svou honosností s vybavením císařských rezidencí ve Vídni, byly opravovány dílnami Uměleckých řemesel z Jihlavy a pracovníky tehdejšího KS SPPOP z Brna.
Na úpatí Pavlovských vrchů, obklopeno úrodnými vinohrady, v bujné zelení Moravy, se nachází město Mikulov. Svatý Kopeček, který stře spadá svými stěnami do podhůří, na jehož dně se kolem mohutného zámku rozkládá město Mikulov. Bílé skály se stříbrnými útesy, s různorodou květenou a faunou je krásné město Mikulov.
Město se rozkládá uprostřed tří návrší: Zámeckého vrchu, Kozího hrádku a Turoldu, pod charakteristickým Kopečkem. Jistě stojí za prohlídku několik historických památek v tomto pěkném městě. Dovolte tedy, několik faktů z historie mikulovského zámku, Kozího hrádku a Ditrichštejnské hrobky. Za zhlédnutí stojí i historické náměstí v Mikulově.
Krajina kolem Valtic byla v dávných dobách majetkem zeměpanským a nikterak se nelišila svým rázem od pomezních krajů moravských. Pokryta byla většinou hustým lesem, v nížině protkaným četnými potůčky. V místech kde jsou nyní rybníky Nesyt, Hlohovecký a ostatní, byly močály. Obyvatelstva bylo tu poskrovnu, i když nablízku na svazích Pavlovských vrchů rozkládala se sídliště lidská. Valtice ležely poblíž krajiny, jíž od pradávna vedly obchodní cesty podél Moravy, Dyje a kudy táhla řada lidských sídlišť od Dunaje na Moravu a dále k severu. Hranice mezi Moravou a Rakousy byly dlouho velmi neurčité. Ještě ve století XI. nebyly ustáleny. To bylo příčinou častých půtek mezi oběma sousedy přes to, že území samo nemělo valnější ceny, jsouc jen těžko dostupné a překročitelné. Ovšem s postupující kolonizací hospodářská a strategická cena jeho stoupala.
Vlivem válečných nájezdů se z románské, první historicky doložené, stavební mapy města nic nedochovalo, vyjma jediné stopy ze zámeckého vrchu, kde vyrostl kolem roku 1218 středověký královský a od roku 1249 lichtenštejnský hrad. Dodnes zachovanou uměle vytesanou skalní branou se vcházelo do hradního nádvoří a hradního paláce, střeženého od severu válcovou věží z poloviny 13. století. V budování pak pokračují první Lichtenšteinové. Hlavní přestavba se ukončila ve 14. století, kdy pozdně románský hrad byl přebudován v hrad gotický. V této době vzniká předhradní věž s břitem a další hranolová věž. Vlastní hrad měl tři podlaží. V osmdesátých letech 14. století byla vestavěna do hlavní věže hradní kaple, která měla tvar válce s osmibokou věží. V polovině 16. století z obav před blížícím se tureckým nebezpečím dochází k nové přestavbě mikulovského zámku. V rozích obranných zdí jsou v letech 1540-1550 vybudovány na jihovýchodní, jihozápadní a západní straně mohutné a pevné bastiony, vysunuté z hradebního pásu s půlkruhovitě ukončenými dělostřeleckými rondery, které zůstaly do dnes charakteristickým znakem zámku. V roce 1560 slábne moc Lichtenšteinů a město se dostává do rukou uherského válečníka Ladislava Kereczenviho z Kanyaföldu. Ten začíná po požárech v roce 1561 přestavovat hrad v renesanční zámek. Panství pak přechází v roce 1575 do moci Ditrichštejnů. Ti pokračují v přeměnách zámku za mimořádného úsilí Františka Ditrichštejna, olomouckého biskupa a skutečného vládce Moravy, který přestavuje zámek ve svou hlavní rezidenci. V této době , to je v letech 1611 až 1618, nabývá hrad podoby pozdně renesančního sídla. Zmíněné bastiony jsou na západní straně zaklenuty a zvýšeny o jedno patro. Současně je opatřen stropem nejmohutnější bastion, vysunotý z hradeb, a v něm umístěn reprezentační Sál předků. Tato přestavba se protahuje až do roku 1633. Po požárech v roce 1719 dostal zámek novou podobu v duchu vrcholného baroka. Architekt Gustav Alexander Oedtl změnil dosavadní třípatrovou budovu na dvoupatrovou přičemž její výška zůstala zachována. Na východní straně je zbořena hradební zeď a na jejím místě vystavěna letní jezdecká škola se schodištěm do zahrady. Až roku 1728 byla dokončena jízdárna (dnešní divadelní sál), níže pak stáje a deputátní budovy. Na východní straně vzniká místo krytého altánu terasa na mohutných arkádách. V roce 1945 je zámek zapálen ustupujícími nacistickými vojsky a ze zámku zůstávají jen ohořelé trosky. V roce 1947 se začíná s obnovou zámku do dnešní podoby.
Kozí hrádek, resp. Kozí vrch je další ze tří skalnatých dominant (zámek, Sv. kopeček a Kozí hrádek). Odedávna se podílel na strategické kontrole cest spojujících Brno s Vídní. Původní název kopce "Knieberg" je odvozen od záhybu, který zde tvořily obchodní cesty a jimž Kozí hrádek spoluzabezpečoval náležitou ochranu. Původně se zde křižovaly dva staré přechody přes řeku Dyji - první se nacházel u Mušova s hradištěm u Ivaně, druhý na západním úpatí Pavlovských vrchů u hradu Strachotín. Odtud tak zvaná hořejší cesta procházela přes Pavlovské vrchy směrem ke Klentnici a do mikulovského areálu se dostávala východně od Kozího hrádku. Hořejší cesta obcházela zámek a obracela se k rakouské Lávě. Na vrcholu Kozího vrchu, ležícím za sedlem proti přístupu do hradu, byla v 15.století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem, prolomená zejména v 1.patře střílnami. Vybudování věže přispělo ke zlepšení válečné techniky Mikulova, zvláště mikulovského hradu, který tímto získal velmi dobré obranné možnosti nejen u nás, ale i v rámci střední Evropy. Dodnes se dochovalo pozdně gotické předsunuté opevnění s břitem, které se od té doby dostávalo do paměti všem přicházejícím do města Mikulova. Přestože dnes už pozbývá uvedené strategické techniky k obraně města, zůstává Kozí hrádek mimořádným stavebním dílem, patřícím do součásti mikulovského stavebního jádra. Dnes můžeme z této bývalé dělostřelecké tvrze pohlédnout na celý městský areál, ze kterého vyzařuje podivné ovzduší plné romantiky a kouzla. Město, pro něž jsou typické italizující prvky, bylo mnohokrát zničeno a znovu vybudováno, aby i v současnosti sloužilo svým občanům a vyhovovalo požadavkům památkové rezervace. Kozí vršek nám umožňuje pohled na Pálavské vrchy, přírodní rezervaci začleněnou mezi památky UNESCO. Jedná se o další místo, které je vyhledávané turisty, vyznavateli fauny i flóry, obdivovateli lužních lesů a všeho, co tento kraj v různých ročních obdobích nabízí a čím láká.
Z historie:
Ditrichštejnská hrobka, uzavírající dnes východní stranu náměstí, je stavbou s pohnutou historií. Kardinál František Ditrichštejn zde po papežském povolení z roku 1623 založil při kapucínském klášteře tzv.Loretu, napodobeninu Santy Casy (Svaté chýše) v italském Loretu, nad níž byl postaven a v roce 1656 vysvěcen kostel sv. Anny. Celá kaple byla bohatě zdobena sochami a štukami a na jejím vrcholu stála socha Černé madony. Dnes Loretu připomíná pouze její půdorys naznačený na nádvoří hrobky, které bylo založeno při přestavbě v 19. století. Na konci 17. století byla ke kostelu přistavěna jednopatrová klenotnice, kterou bohatí věřící plnili dary pro tehdy již mnoha legendami opředenou Černou madonu. V roce 1700 zadal kníže Leopold z Ditrichštejna Janu Bernardu Fišerovi z Erlachu přestavbu kostela. Ten nahradil původní jednověžové renesanční průčelí monumentálním portálem ve stylu pozdního římského baroka s dvěmi věžemi zakončenými cibulovitými střechami. Vzorem pro tuto přestavbu byl kostel sv. Karla Boromejského ve Vídni. V kostele sv. Anny byli od poloviny 17.století až do požáru roku 1784 pohřbívání Ditrichštejnové. Během tohoto požáru vyhořela celá severní část náměstí, tedy i loretánský kostel sv.Annny. Vyjma kněžiště a Náchodské kaple byl celý areál zničen. Plastika Černé madony a zachráněné rakve byly převezeny do kostela sv. Václava, mariánský poklad rozprodán v aukci a ruiny měli být prodány jako stavební materiál. K tomu naštěstí nedošlo a v letech 1845-1852 byla realizována přestavba areálu na hrobní kostel Ditrichštejnů. Ruiny kostela mikulovské Lorety, v jehož lodi byla Santa Casa kdysi umístěna, byl v letech 1845-1852 přestavěn na hrobku Ditrichštejnů podle projektu knížecího architekta Heinricha Kocha. Pravoúhlé kněžiště bylo přebudováno na hrobní kapli s empírovou fasádou. Hlavní loď s propadnutou klenbou byla upravena jako otevřené atrium a arkády bočních lodí byly zazděny, čímž došlo k vytvoření chodeb pro uložení rakví. Barokní průčelí od Jana Bernarda Fišera z Erlachu bylo doplněno sochami stojícího Krista a dvou andělů od Josefa Kässmanna. Původní cibulovitá podoba střech věží, pocházející z počátku 18.století, nebyla obnovena. V roce 1852 sem bylo slavnostně navráceno 45 rakví s tělesnými pozůstatky členů rodiny Ditrichštejnů, které byly od požáru z roku 1784 uloženy v kostele sv. Václava. Péčí okresního archívu byla při rekonstrukci kanovnických domů obnovena dochovaná, avšak z velké části zdevastovaná, manýristická štuková výzdoba z roku 1679 od vídeňského štukatéra Giovanniho Castelli. V adaptovaných prostorech je dnes umístěna městská výstavní síň.
Obnova:
Od roku 1993 probíhá náročná rekonstrukce objektu. Byl restaurován kamenný plášť budovy a bohatě figurálně zdobený portál. V interiéru byla obnovena výzdoba původní Náchodské kaple a kněžiště od Giovanniho Tencally z roku 1642. Byl zrestaurován mramorový oltář, mobiliář a varhany z poloviny 19. století. Na nádvoří hrobky byla umístěna socha knížete Františka Josefa od Emanuela Maxe z roku 1859 vytvořená původně pro Sál předků mikulovského zámku, který byl zničen při požáru, který na konci Druhé světové války zachvátil celý Mikulovský zámek. Restaurační práce prováděla firma S:LUKAS, s.r.o.
Za dominantu mikulovského náměstí může být považována kašna se sochou Pomony a morový sloup. Kašna oživuje prostor náměstí od roku 1680. Ve své figurální struktuře alegoricky symbolizuje stojící ženskou postavu se štítem, nesoucí ditrichštejnský znak dvou vinařských nožů a roh hojnosti. Autorem díla je nejspíše Ferdinand Grosse, který v Mikulově pracoval v roce 1703. Morový sloup na náměstí - monumentální sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1724 je dílem sochaře Ignáce Lengelachera. Bylo vytvořeno podle návrhu malíře Antonína Josefa Prenera, který byl autorem dnes již zničené nástropní malby v mikulovském zámeckém Sále předků. Na volutách křídel podstavců podnože jsou usazeni tři andělé, symboly víry, naděje a lásky. Na podnoži nacházíme reliéfy andílků s hrozny, kartuše s erby Ditrichštejnů a reliéf města. Před sloupy pak jsou postaveny sochy sv.Jana Nepomuckého, sv.Františka Xaverského a sv.Karla Boromejského, ochránců před morem. Po požáru v r.1561 pronikají do nové výstavby na náměstí města renesanční vlivy, což dokumentuje dům "U Rytířů", vyzdobený v druhé polovině 16.století sgrafity. Tento sgrafitový dům je jedinou památkou svého druhu v Mikulově. Stal se dokumentem malířské výzdoby fasád pocházejících z Itálie a po rozšíření na sever charakteristickým motivem malebné severské pozdní renesance. Přízemí je zdobeno psaníčkovou rustikou, na hlavním průčelí doplněnou pruhem figurálních výjevů. V těsném sousedství areálu loretánské kostelní hrobky se nachází budova č.4, známá svým pěkným štukovým sálem, v němž se uskutečňují výstavy, vědecké přednášky i hudební koncerty. Původní stavba vznikla v 16.století a po vybudování Lorety se stala shromaždištěm darů věnovaných mikulovské Loretě. Budova byla původně o patro vyšší, ale značně utrpěla při požáru v roce 1784, kdy přišla o nejvyšší patro. Za zmínku jistě stojí i vchod na náměstí, kde na místě bývalé Vídeňské brány byla v prázdném prostoru vystavěna budova České spořitelny, dokumentující snahu o udržení harmonie historie a dneška. Krásný výlet a pěkné kulturní zážitky .
První zpráva o Lednici se zachovala v listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Lednice byla tehdy zemanským sídlem. Král Václav I. ji roku 1244 propůjčil Sigfrídu Sirotkovi, ale už v roce 1249 ji markrabě Přemysl svěřil Lichtenštejnům, kteří ji roku 1582 získali do vlastnictví. Vládli zde téměř 700 let.
V obvodu dnešního zámku stála gotická tvrz, v 16. století přestavěná Hartmanem II. na renesanční zámek. Již tehdy byla jeho součástí velká zahrada. Panství vzkvétalo i po bitvě na Bílé Hoře, neboť jeho majitel Karel I. byl na straně císaře. Další rozmach zajistili Karel Eusebius a jeho syn Jan Adam, který zahájil v poslední čtvrtině 17. století rozsáhlou barokní přestavbu (zachovala se jízdárna se stájemi). Antonín Florián dal potom roku 1845 vybudovat skleník s tropickou vegetací a lednicko-valtickou alej. Svoji dnešní podobu zámek získal novogotickou přestavbou. Dnešní podoba zámku Lednice je výsledkem přestavby z let 1846 - 1858 v duchu anglické novogotiky. Autorem přestavby byl Jiří Wingelmüller. Z barokního období stavebních dějin zámku se dochovala budova jízdárny z konce 17. století od architekta J.B. Fischera z Erlachu. Veřejnosti přístupné místnosti v přízemí zámku vynikají zejména bohatostí řezbářské výzdoby. V roce 1995 byla prohlídková trasa rozšířena o novou část. Jde o soukromé apartmá, které až do své smrti v roce 1881 užívala kněžna Františka z Lichtenštejna, vdova po Aloisovi II., knížeti z Lichtenštejna, stavebníkovi poslední, romantické novogotické přestavby zámku. K zámku přiléhá na východní straně skleník, postavený v letech 1843 - 1845 podle projektu P.H. Desvignese. Dokonalým rámcem zámku se skleníkem je francouzská zahrada a rozsáhlý krajinářský park s četnými romantickými stavbami. Z nich nejvíce vyniká minaret, ojedinělá architektonická památka vystavěná podle projektu Josefa Hardmutha v letech 1797-1804. Lednický zámek se zahradou a parkem je součástí krajinného celku Lednicko-valtického areálu, prohlášeného v roce 1996 za památku UNESCO. Stránky www.lednice.cz
Novogotický zámek Lednice stojí v nádherném prostředí tvořeném okrasnými zahradami a přírodním parkem doplněným romantickými stavbami a velkým rybníkem s ostrovy. Dvoupatrová budova zámku má tři hlavní křídla ve tvaru podkovy, které spolu uzavírají čestný dvůr, přičemž v západním křídle zámku je kaple sv. Jakuba. Lednický zámek se žlutou fasádou vypadá velice křehce, což možná způsobuje "windsorské" zubaté cimbuří, vížky, chrliči nebo portály. Než však v Lednici vznikl tento velkolepý zámek, stála zde někdy kolem roku1220, gotická tvrz s dvorcem. V 16. století za Hartmanna II. byl postaven renesanční zámek ve stylu italských vil a tehdy byla také založena zahrada. Za Karla I. byla Lednici určena úloha letní rezidence rodu Lichtenštejnů. V letech 1632 - 1633 za Karla Eusebia proběhla na zámku přestavba, kterou pravděpodobně vedl architekt Giovanni Giacomo Tencalla. Na konci 17. století byl na severozápadní straně zámeckého parku vystavěn, podle projektu Johanna Bernhardta Fischera z Erlachu, barokní komplex jízdáren a koníren, kterému se říkalo "zámek hřebců", projekt realizoval Domenico Martinelli. Roku 1773 se na lednickém zámku opět stavělo podle plánů Isidora Canevala a přestavbu vedl Josef Messl. Na konci 18. století začaly vznikat, podle projektů Josefa Hardtmutha, romantické stavby v přilehlém parku, jako například chrám Slunce (zbořen), mešita s minaretem, čínský pavilon (zbořen), chrám Tří grácií, umělá zřícenina Janův hrad a další rozmístěné v celém Lednicko - Valtickém areálu. Na začátku 19. století byl vyhlouben rybník pod zámkem, ve kterém bylo navršeno 16 ostrovů, z nichž jsou některé propojené mosty. V letech 1843-45 byla postaven 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký skleník s litinovou konstrukcí, podle moderního projektu Jiřího Wingelmüllera. Ten samý architekt navrhl poslední novogotickou přestavbu zámku, která proběhla v letech 1845-1858. Jednou z nejzajímavějších místností zámku je vstupní hala, jíž vévodí vyřezávané dřevěné schodiště zabudované jen do zdi a obrovský mosazný lustr se 116 rameny na svíčky, vážící 690 kg. Dále si na zámku můžeme prohlédnout "lovecký salón" s mořskými orly a dřevěnou hlavou kozoroha a jednorožce a komnatu s africkými trofejemi. Na zámku se také nachází moderní pánská koupelna, modrý dámský salón či dámská ložnice kněžny Františky s pozdně empírovým nábytkem. Průvodce nás provede také čínským kabinetem s původními ručně malovanými tapetami, letní jídelnou s cínovým nádobím a krásnou zámeckou knihovnou s kazetovým stropem z lipového a dubového dřeva a s bohatě vyřezávaným točitým schodištěm, údajně vyrobeným z jednoho stromu. Nakonec navštívíme společenský sál s mramorovým krbem a kazetovým stropem z několika druhů dřeva, pánský kuřácký salónek a naposledy následuje modrý společenský salón.
Praotec Lichtenštejnů, který žil před mnoha stoletími, byl chudý horník a celé dny v podzemních štolách doloval rudu. Byl to člověk poctivý a velmi pracovitý. Svou urputnou prací si však vydělal jen na skromné živobytí. Nikdy si nestěžoval, jenom doufal, že se mu snad povede lépe. Jednou zase kopal v podzemí, když tu se mu zjevila víla. Vzala horníka za ruku a dovedla ho na samý konec dávno opuštěné štoly. Jakmile se zastavila, řekla: "Zde kopej." a zmizela. Horník tedy nelenil a pustil se do díla. Sotva párkrát dopadl krompáč na tvrdou skálu, ulomil se z ní krásný kámen. Horník ho zvedl a kámen se mu v dlani rozsvítil jako tisíc hvězd. Byl to drahokam. Praotec Lichtenštejnů chvilku stál s pokladem v ruce a přemýšlel, co s ním provede. Po krátkém zamyšlení usoudil, že drahokam odnese knížeti, kterému patří půda, kde kope. Vydal se na knížecí hrad, stanul před knížetem a předal mu poklad. Kníže byl potěšen horníkovou poctivostí, kámen mu vrátil a k tomu mu ještě přidal kus země, kde horník začal hospodařit jako svobodný pán. Podle drahého kamene si potom on i jeho potomci začali říkat páni z Lichtenštejna (licht-stein).
Ke stavbě lednického minaretu se traduje historka.Velký mecenáš umění Alois Josef I. Z Lichtenštejna se údajně nejdříve zabýval myšlenkou postavit lednickým nový kostel na místě takzvaného Obecního domu. Proti tomuto záměru se prý mezi poddanými zvedl odpor. To knížete pobouřilo natolik, že místo kostela nechal postavit mešitu s minaretem a u Obecního domu se omezil na jeho opravu. Určitě byl minaret také výrazem romantického zájmu o orient. Pro minaret bylo vybráno v parku místo v nadmořské výšce 164 metrů. Se stavbou bylo započato roku 1797. Vzhledem k tomu, že stavba byla situována na vrstvách nestabilních písků, byly vybudovány základy pomocí olšových břeven zabušených do hluboké jámy. Na těchto základech vyrostla čtyřboká jednopatrová mešita s arkádovým ochozem na sloupech v přízemí. S původní výzdobou se dodnes můžeme setkat v osmi sálech v patře. Střed budovy prostupuje třípatrová 59,39 m vysoká věž, členěná prstenci zastřešených galerií. Plášť minaretu je v prvních dvou patrech osmiboký,nejvyšší podlaží je válcové, ukončené nástavcem zaklenutým kopulí. Štíhlý jehlan na samém vrcholu minaretu je ukončen půlměsícem. Na nejvyšší vyhlídkovou galerii vede točité schodiště se 302 stupni. Mimořádná stavba si vyžadovala také speciální konstrukci lešení, po němž byl dopravován materiál. Na svou dobu neobvyklé řešení vzbudilo obdiv, ale i pochybnosti o jeho bezpečnosti. K této skutečnosti se váže další historka. Aby tyto obavy rozptýlil vyjel údajně jeden kaprál císařského jízdního pluku na koni po točité rampě lešení až k vrcholu minaretu, aniž by kůň projevil jakékoliv známky neklidu. Kníže byl stavbou dokončenou v roce 1804 nákladem téměř půl miliónů zlatých nadšen a svoji spokojenost náležitě projevil i jeho projektantu a staviteli Josefu Hardtmuthovi. Minaret umožňuje přehlédnout z výšky malebný park i rozlehlou krajinu Dolnomoravského úvalu s poli, vinohrady, zahradami, s početnými rybníky i zelenými loukami a starými duby.
Otevírací doba:
Zámek 1. okruh
duben, říjen so,ne 9.00-15.15 *
září denně kromě po 9.00-16.15 *
květen - srpen denně kromě po 9.00-17.15 hod
Zámek 2. okruh - od 1.5. 2002, viz 1. okruh
Minaret
duben, říjen so, ne 10.00-15.30 *
květen - září, so, ne 10.00-15.30 hod
* Jindy po předchozí dohodě.
Jistě Vás zaujme naše historie z dob lovců mamutu a pohlédnout na sošku legendární Věstonické Venuše zláká také nejednoho z nás. Opět Vám přiblížíme historii tohoto místa. Rok 1848 panství Mikulov, kraj Brněnský. V latinských textech Wistanicz; v německých Unter Wisternitz.
První písemné doklady o obci Dolní Věstonice jsou ze 14. století, kdy v roce 1312 daroval Znata z Lomnice Oldřichu Holzbrachtovi listinu na dědičnou rychtu v Dolních Věstonicích. V roce 1324 odevzdal Jan Lucemburský Dolní Věstonice spolu s Děvičkami Lichtenštejnům, tím se dostaly k Mikulovu. V roce 1377 se tu připomíná most přes řeku Dyji a v roce 1389 farní kostel. V roce 1490 král Matyáš povýšil ves na městečko s právem sobotního trhu a výsadou výročního trhu na den sv. Matouše. V 16. století se v obci podstatně rozšířila vinná produkce. Vrchnost měla v obci nový mlýn, pivovar se sladovnou a ve starém mlýně výkrmnu vepřů. V roce 1578 Adam z Ditrichštejna udělil městečku odúmrť a výsadu dalších dvou jarmarků, a císař Rudolf II. konfirmoval v roce 1582 privilegia městečka. Obec značně utrpěla na počátku třicetileté války, když došlo 5. srpna 1619 k bitvě na Petrově louce mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem, ve které císařské vojsko bylo poraženo a vítězná bitva věstonická dokázala rozdmýchat protihabsburskou náladu v zemi. Dále se obce podstatně dotkl švédský vpád na jižní Moravu v roku 1645. V 18. a 19. století opět dochází k velkému rozvoji řemesel v obci, od roku 1869 funguje místní pošta, v obci bylo také sídlo zdravotního obvodu s lékařem a zvěrolékařem. V roce. 1926 byla na místě bývalého pivovaru vybudována velká družstevní mlékárna, která denně dodávala mléko do Brna. V roce. 1935 byla v provozu obecní cihelna a v roce. 1936 byla dokončena regulace řeky Dyje od mušovského po dolnověstonický most, tím ztratil mlýn náhon, který byl nahrazen elektrickým pohonem.
Archeologický výzkum byl ve Věstonicích zahájen r. 1924 a o rok později zde profesor Karel Absolon objevil světoznámou Věstonickou Venuši. V expozici si můžete prohlédnout ukázky nejstarší keramiky a textilií, trojhrob, model pravěkého sídliště a četné pazourkové nástroje. Část expozice je věnovaná tvořivosti lovců mamutů a jsou zde vystaveny ženské plastiky, sošky zvířat, ozdoby aj. Unikátem je maketa Věstonické Venuše a maska z mamutoviny.
Otevřeno:
duben, říjen So-Ne 9.00-16.00 hod
květen - září Út-Ne 8.00-17.00 hod
Z Dolních Věstonic uvidíte v letním období na první pohled asi jen bílou špičku kostelní věže utopené v zeleni stromů. Cestou dolů ke Strachotínu můžete sledovat po obou stranách silnice vinohrady. Vpravo za polem je oplocená starší výsadba, po vaší levé ruce za větrolamem, nyní zarostlým houštím, je výsadba novější. Ve Strachotíně se můžete zastavit u obchodu, o pár desítek metrů dál je obecní úřad a parčík a na konci vesnice u kostela po levé straně najdete cukrárnu s venkovní terasou. Po odchodu ze Strachotína se držte po pravé straně vozovky, po několika desítkách metrů přejdete na chodník pro pěší a od projíždějících aut jste odděleni zábradlím. V prostřední nádrži po vaší pravé ruce můžete sledovat několik ostrovů, které slouží pro vodní ptactvo jako hnízdiště, podle původních záměrů měla být střední nádrž celá přírodní rezervací. Na obzoru vidíte z vody vystupovat kostelík, opravdu je na ostrově a je to jediné, co zbylo ze zatopené obce Mušov. Kostelík je původně románský, později přestavovaný. Vpravo od kostelíka je za vodou návrší, kde ležel předsunutý tábor římských vojsk. Našly se tu mimo jiné dochované nápisy na cihlách vyráběných vojáky, takže víme, že se zde nacházelo jedno ze stanovišť desáté legie v prvních stoletích našeho letopočtu. Hranici Říma tvořila řeka Dunaj a jedním z měst na hranici byla Vindobona, nynější Vídeň, vzdálená odtud asi 80 kilometrů. Před příchodem do Věstonic přejdete po mostu přes staré koryto řeky Dyje a před vámi je autobusová zastávka, u níž stojí barokní socha.
Znojmo leží na jihozápadě Moravy a jeho historie se datuje osídlením města již v roce 1055, později v roce 1226 povyšuje Přemysl Otakar I. osadu na královské město. Rozvoj města nastává v 18. a 19. stolet. í Původně hrad, nyní muzeum (stojí za zhlédnutí), byl umístěn na soutoku Dyje s Gránickým potokem a na jeho místě vznikl v 18.století barokní zámek.
V jeho areálu je hradní románská rotunda svaté Kateřiny s románskými nástěnnými malbami z roku 1134 s přemyslovskou tématikou. Radniční věž postavená v letech 1445 - 1448 je symbolem města a patří k nejvýznamnějším pozdně gotickým stavbám u nás. Hradby jsou zachovány téměř po celém obvodu městského jádra, pod nímž se rozkládá i dnes přístupný sklepní labyrint s průchodem na radniční věž s výhled na celé Znojmo a okolí. Hradiště se nachází naproti Znojemskému hradu. Zde byl počátkem 13. stol. postaven románský kostel svatého Hypolita, který král Václav I. daroval roku 1240 řádu křížovníků s červenou hvězdou. Kostel byl barokně přestaven ve 2. polovině 18. století. Na přístupové cestě se zachovala část středověké hradby s baštou a na svahu ke Gránickému potoku barokní a klasicistní kaple s křížovou cestou. Králův stolec - vyhlídkový bod nad údolím Dyje s dřevěným altánem. Z tohoto místa pravděpodobně sledoval, roku 1683, polský král Jan III. Sobieski přechod svých vojsk, přes řeku Dyji, při pochodu na pomoc obležené Vídni. Krásní je procházka po historickém jádru Znojma a prohlídka gotických a renesančně obytných domů. Doporučujeme i návštěvu vináren a ochutnávku vynikajících znojemských vín.
Stránky www.znojemsko.cz
Byl původně zeměpanský hrad na ochranu jižní hranice přemyslovského státu. První zmínka je již v Kosmově kronice roku 1100. Později byl po požáru přestavěn na barokní zámek a dalšími změnami prošel zámek v 18.stol. Zámeckou součástí je kaple z přelomu 17. a 18. století s freskou v kupoli od I. Ceinitze. V podhradí vznikla osada povýšená roku 1516 na městečko. U náměstí, při silnici na Znojmo, byl zachován barokní vrchnostenský vodní mlýn z 18.stol.
Vybudováním hráze, v letech 1930 - 33, vysoké 59,9 m a dlouhé v koruně 292m, vznikla vodní nádrž, o délce 30 km s maximální výškou vodní hladiny 352 m nad mořem. Kromě vodárenských účelů slouží vodní nádrž k rekreaci soustředěného do několika center v okolí -Vranova nad Dyjí ( Hráz, Pláž, Lančovská zátoka ), Bítova ( Bítovská zátoka, Chmelnice, Kopaninky) a Podhradí nad Dyjí (Farářka). Je zde možnost rychlého občerstvení i posezení v restauracích u přehrady.
Je rozsáhlá zřícenina královského hradu, založeného na přelomu 13. a 14. století,, postupně rozšiřovaného až do poloviny 16. století. Počátkem 17. století se již uvádí jako pustý. Z jeho historie je známo desetiměsíční úspěšné obléhání hradu vojsky moravských stavů roku 1464, která přišla potrestat jeho držitele Hynka Bítovského z Lichtenburka, protože vystoupil proti králi Jiřímu z Poděbrad.
Nejstarší ze zeměpanských hradů budovaných od počátku 11. stol. na ochranu jižní hranice přemyslovského státu. Nejstarší části zachovány v břitové věži a hradní kapli. V 17. století přestavěli hrad Jankovští z Vlašimi na raně barokní opevněný zámek. Poslední romanticko - gotizující přestavbou prošel v 1. pol. 19. stol., za vlastnictví Daunů. Byl obydlen až do roku 1945.
Pokud máte rádi western, navštivte westernové městečko Šiklův mlýn. Ráz tohoto městečka Vás přenese do dob dávno minulých, kde se po ulicích potloukali kovbojové opásáni kolty velmi nízko u pasu. V opravdovém salónu si můžete poručit Whisky a žvýkací tabák. Když budete mít štěstí, tak před Vámi do salónu vejde kůň. Jen žádnou paniku, hned je vykázán na své místo, v salónu se koně neobčerstvují.
Ten je převážně pro lidské návštěvníky. Také zde můžete zažít přepadení pošty, samozřejmě zinscenované zdejšími usedlíky. Projížďka na koni jistě okouzlí nejednoho návštěvníka, vždyť nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. V několika dobových obchodech si můžete zakoupit památku na tento neopakovatelný zážitek. Pro Vaši informaci si připomeneme něco z historie tohoto místa.
První zmínky osídlení kraje, kde se nyní nachází Westernové městečko, spadají do počátku 2 tisíciletí. První osadou zde byl nedaleký Strážek. Brzy po něm vznikají další osady Žďárského okresu. Historie Ždáru samotného sahá do roku 997, zprávy o Žďárském klášteře jsou dochovány od roku 1252, kdy byl tento cisterciánský klášter založen.
První průkazné zprávy o Zvoli pochází z roku 1307. Existují ale domněnky, že Zvole byla založena mezi léty 1241 a 1255, buď Přibyslavem z Křižanova, nebo jeho zetěm Bočkem z Obřan. Z tohoto období se zachovalo jen velice málo pramenů informací. Patronátní právo nad Zvolí měli zvolští svobodníci (ti měli mnohé výsady - "zvóle" po kterých Zvole získala své jméno). Tito majitelé v 15. století prodali celou Zvoli žďárskému klášteru k němuž pak patřila patrně až do jeho zrušení v roce 1784. Následovně přešla pod zprávu Náboženského fondu (to byla státní instituce) a v roce 1826 byla prodána Lichtenštejnskému hospodářskému radovi Františku Schnaiderovi. Od něho Zvoli koupila rodina Dune a ta ji měla ve svém vlastnictví do roku 1945, kdy přešla pod státní zprávu. Dominantou obce Zvole je památný barokní kostel - dílo světoznámého stavitele českého původu Giovanni Santiniho.Postaven byl roku 1722 na místě starého zbořeného kostela a požehnán ctihodným a vznešeným pánem, panem opatem žďárským Václavem Vejmluvou. Patrně o rok později kostel vysvětil urozený pan sufragan olomoucký, pan hrabě František Julián z Braidy. Patronem kostela se stal mučedník Svatý Václav. Roku 1745 při velkém požáru Zvole shořela kostelní střecha, věže i celá fara. Do pěti let se opravily kostelní věže, ale úplné opravy se kostel dočkal až o sto let později v roce 1854. Do současnosti byl kostel ještě několikrát opravován, v roce 1999 dostal venkovní osvětlení od majitele Westernového městečka. Tak to bylo k historii. Jak se do Zvole a na Šiklův mlýn dostanete?
od dálnice D1 směr Praha - exit 146 Velké Meziříčí nebo exit 162 Velká Bíteš - Křižanov - Pikárec - Moravec - Mirošov - Blažkov - při příjezdu do Blažkova směrem na Zvoli, na konci Blažkova odbočíme do leva na novou asfaltovou cestu (okolo hřbitova), cesta nás dovede do areálu cca 500 metrů, přibližně po 400 metrech mineme po levé straně "služební vjezd", za ním pokračujeme dál k hlavní bráně. od Brna (ne po dálnici) - Kuřim - Tišnov - Předklášteří - směr Nové Město - Kaly - Olší - Střítež - Dolní Rožínka - Blažkov. Na všech příjezdových cestách sledujte dopravní značení - bílé, nebo hnědé směrovky s označením Western. Toto dopravní značení se stále rozšiřuje. vlakem - nejbližší železniční stanice od Westernového městečka je ROŽNÁ. Vlaky přijíždí od Brna a to přes Tišnov, nebo od Žďáru nad Sázavou a to přes Nové Město na Moravě. Z Rožné se poté vydáte do Dolní Rožínky a Blažkova, kde na konci vesnice (směrem Zvole), odbočíte do leva za hřbitov a po nové asfaltové cestě dojdete až do areálu. Tato trasa je dlouhá asi 6 km. na kole - přijet na kole do městečka je úplně nejvýhodnější možnost. Uděláte tak něco pro své zdraví, ušetříte na cestovném, ale hlavně máte slevu 50% na vstupném do areálu. V okolí areálu jsou cyklistické stezky, jejich mapka se také připravuje, prozatím použijte mapku kraje.
Stránky www.šiklův_mlýn.cz
Zájemci o krásnou a poetickou procházku se jisti nechají zlákat prohlídkou městečka, vzdáleného 8 km od Brna, ležícího na řece Svitavě, Bílovic nad Svitavou. V letech 1907 - 1915 zde pobýval básník S. K. Neumann, kterého inspirovalo okolí Bílovic k napsání sbírky přírodně, lyricky laděných veršů Kniha lesů vod a strání a soubor fejetonů S městem za zády. Básníkův pomník od národního umělce Vincence Makovského je na mostě nad řekou Svitavou.
Okolní lesy s myslivnou U jezírka asi 4 km jsou dějištěm opery Leoše Janáčka Lišky Bystroušky. Autor příběhu o chytré lišce, Rudolf Těsnohlídek 1882 - 1928, sem často zajížděl. Josef a Karel Čapkové jezdívali na prázdniny ke své sestře Helence v letech 1909 - 1914. Pamětní desku najdete na domě U Kalů, V Uličkách 64. Za obcí směrem na Brno je chráněná planá hrušeň, nejmohutnější svého druhu v Jihomoravském kraji. Za pozornost stojí i farní kostel z let 1908-13 sv. Cyrila a Metoděje.Postaven podle návrhu arch. Antonína Blažka z Brna, od něhož je i vnitřní zařízení. Převážně pseudogotická architektura je z části ovlivněna secesí.
Stránky www.bilovice.cz
Město leží na úpatí Drahanské vrchoviny v Boskovické brázdě, severně, 32 km od Brna. Nejstarší zpráva pochází z roku 1213, na jihozápadní straně se přimyká židovská čtvrť největší géto na Moravě. Židovský hřbitov je za městem obráceném na západ se starší a novější částí. Synagoga byla postavena v roce 1697 a upravena v 1. polovině 19. století. Uvnitř jsou pozdně renesanční dekorativní nástěnné malby.
Prohlédnout si můžete historický hrad dobytý Janem Lucemburským v roce 1312. Dále státní zámek s parkem, ležící severně od hradní zříceniny na úpatí kopce. Na jeho místě stával dominikánský klášter s kostelem. Zámek pochází z roku 1819 - 1826, součástí je i zámecká kaple. Vznikla v přízemí z bývalých prostor dominikánského kostele. Zámek obklopuje park, kuriozitou je empírový skleník , otevřenými arkádami k jihu. V 70 letech vybudovali Mensdorffové nedaleko novogotickou jízdárnu. Při zpáteční cestě směrem na Tišnov stojí za prohlídku malá obec Lomnice. Poprvé písemně doložena z roku 1235 jako zeměpanský majetek. Obec Lomnice v Nedvědické vrchovině upoutá návštěvníka hned na náměstí, kde ve středu stojí Morový sloup. Dokončen byl v roce 1710 na paměť uchránění města před morem v letech 1679-1680. Morový sloup spojuje kostel v ose s protilehlou radnicí. Farní kostel byl postaven v letech 1669 - 1682. Radnice je raně barokní jednopatrová se střešní věží. Pochází z 2. poloviny 17. století. Zámek byl původně gotický hrad ze 13. století. Renesanční přestavba zasáhla i gotické budovy. Barokní úprava na přelomu 17. a 18. století. Zámek je nepřístupný, ale prohlédnutí této malé obce jistě oceníte. Na náměstí je bývalý panský hostinec s bývalým panským pivovarem. Na jeho průčelí je socha Gambrina z roku 1856.
Stránky www.boskovice.cz
Za pozornost stojí zámek, nacházející se na vyvýšeném místě části města. První zmínka pochází z let 1436. K jeho přestavbě na renesanční zámek došlo na přelomu 16. a 17. století za Jana Žalkovského ze Žalkovic. Další historická památka je farní kostel sv. Martina z let 1136 - 1140, založené olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Dále dřevěný kostelík z počátku 17. století na ulici Boženy Němcové.
Tento kostelík byl přemístěn z Podkarpatské Rusi v letech 1936 - 1937. V místní části Lažánky je rodiště Bohumila Nezvala 1875 - 1957, otce básníka Vítězslava Nezvala. V Blansku působil salmovský lékař Jindřich Wankel 1821-1897, významný archeolog, antropolog a speleolog. Zasloužil se o výzkum Moravského krasu. Moravský kras je pruh vápenců asi 24 km dlouhý 2 - 6 km široký. Typické jsou krasové planiny a hluboká krasová údolí ( Pustý a Suchý žleb ), ponorné toky spojující se v podzemí v Punkvu, jeskynní systémy a další krasové jevy jako nejznámější uvádím propast Macochu, hlubokou 138 m. Území o rozloze 92 km2 vyhlášeno chráněnou krajinou oblastí v roce 1956. Přírodní rezervace má rozlohu 345 ha ( vyhlášena v roce 1930 ), významná také po stránce botanické a zoologické. Punkevní jeskyně jsou na ponorné řece Punkvě. Je to jeskynní systém 5,5 km na východ od Blanska. Vynikají mohutnými prostorami s rozmanitou krápníkovou výzdobou. Objeveny v roce 1909 Karlem Apsolonem. Suchá část jeskyní nad hladinou Punkvy 2 - 20 m, spojují Pustý žleb s dnem Macochy, velmi atraktivní pohled ze dna této obrovské propasti. Plavba po Punkvě a prohlídka s bohatou krápníkovou výzdobou je velmi lákavou nabídkou této hojně navštěvované oblasti. Ještě se vrátím k propasti Macocha a jejímu jménu. O původu jejího jména se vypráví pověst o maceše, která do ní svrhla nevlastního syna. Ten se zachytil při pádu o strom, byl zachráněn místními vesničany a do propasti rozezlení vesničané svrhli macechu.
Stránky www.blansko.cz
Vytvořilo Internetové studio GS site
